Začátek školního roku bývá stresovým obdobím. Proč tomu tak je?

Jde o dobu plnou změn. A jakákoliv změna je velkou transformační změnou, v rodinné terapii, psychoterapii a psychologii je běžně užívaný termín. Změna (jakákoliv) je složitý proces, který má dopad na kvalitu života. Pokud ovšem všechny kroky jako jedinec v různých kontextech zvládnu, pak nebudu na stres reagovat nemocí např.: úzkostí, depresí, sociální fobií, agresí, nebudu hledat viníka mých potíží aj., ale naučím se na stres – rozuměj napětí nebo těžší životní situace – reagovat zdravým způsobem.

Co myslíš tím zdravým způsobem?

Zdravý způsob, je takový, se kterým jsme v souladu. Nedělá nám reaktivní reakce a nedohání nás naše emoce nebo myšlenky na co by bylo, kdybych udělal/a něco jinak. 

Jednoduše – klidně usneme a máme pocit vnitřního klidu. 

Zažívají stres jinak děti, dospívající a rodiče?

Děti, když jsou malé, nechtějí zklamat své rodiče a udělají cokoliv, jen aby rodiče byli spokojení. I za cenu svého sebezapření. Toto se mění v době adolescence, kdy zažíváme s dětmi více rozporů a nedorozumění. To je pro zdravý vývoj jednotlivce naprosto nepostradatelný krok. Myslím, že v tomto období hůře reagují rodiče. A není se čemu divit, protože ti nesou odpovědnost za rozhodnutí.

Proto, jak budu prožívat stres nebo na něj reagovat, je nejdůležitější to, jak na zátěž reaguje rodič/dospělý. Dítě se učí nápodobou.

Později se učíme i nápodobou pod vlivem sociálních skupin a tady se objevuje chování, které nazýváme nejprve experimentem a pokud se opakuje, pak rizikovým chováním. V období dospívání pro rodiče platí tato vědomá věta, kterou adolescenti vysílají v podobě chování jako chaotické zprávy, ale jejich podvědomí říká: Pusť mě, ale přesto mě měj pořád v pozornosti.

Jak poznáme, že už nejde jen o běžnou nervozitu?

Když naše chování, činy již už mají přesah od běžného života a narušují běžný biorytmus rodiny či jednotlivce. Např. dítě nedojde do školy. 

Kdy nám stres pomáhá a kdy už nám ubližuje?

Stres nám pomáhá, když motivuje, když nás nezastaví, a my jako lidé rosteme. Chytrý člověk není ten, co umí číst dlouhé odborné texty a pak je citovat, není to ten, co se umí učit jazyky. 

Chytrý člověk je ten, který se z chyb nebo selhání poučí a posune se k lidské moudrosti, kterou pak umí aplikovat ve vztazích a běžném životě. 

/Proto jsou většinou – naši předci – tak klidní a životem moudří/.

Ubližuje nám vždy, když strach necháme, aby nás ovládnul. A to platí o jakékoliv emoci. 

Jaká je ta „zdravá míra stresu“, o které se mluví?

Pracuji s emocemi a jejich dopadem na naše prožívání a sebeúctu – stres je pro mě o míře strachu, zda on ovládá mě, nebo já jeho. Pokud si rozumím – jakékoliv své emoci, pak se umím řídit a rozhodovat a za své rozhodnutí nesu odpovědnost. 

Americká psychoterapeutka Satirová ve své deklaraci sebeúcty říká: „Já jsem já a umím se řídit. Vše – moje myšlenky, můj hlas, moje slova ať laskavá či hrubá, vše mi patří. A já rozhoduji, jak s nimi naložím.“ 

Tohle je úkol dospělosti. V dětství tyto možnosti nemám. 

Děti schopnost vědomě řídit svoje emoce teprve rozvíjejí. Jaké situace jsou pro ně dnes největším zdrojem stresu a jak mohou rodiče rozpoznat, že dítě prožívá větší vnitřní napětí, než o jakém dokáže mluvit?

Nejvíc všechny lidi napříč generacemi zatěžuje, stresuje, že nesplním něčí očekávání. Že zklamu. Fungují také protipřenosy, domněnky. Co tím myslím? Jako lidé jsme naprogramování na určité vidění světa – děláme si významy a podle nich pak vnímáme svět. A myslíme si, že všichni ostatní, byť jsou to naši blízcí, musí mít stejný postoj k věcem, událostem či přesvědčením, ale není to tak.

Být detektivem duše svého dítěte není role rodiče. 

Říkáš, že umět zeptat se chce odvahu. Jak s dětmi o stresu mluvit?

To záleží na mnoha faktorech – věk, vyzrálost /naše i dítěte/, vývojová fáze rodiny, rodinná pravidla kolem stresu a jeho zvládání. Myslím, že není důležité pořád o všem mluvit, důležité být všímavý k sobě i druhým a umět nabízet možnosti a nedělat z obyčejných strachů děsy. Z běžných životních událostí těžké. 

„Základní škola J. Matiegky Mělník je už druhým rokem zapojena do preventivního programu Zdravá komunikace – řekni to přímo, kde je paní Ságnerová jednou z lektorek. Hodnotím program velmi kladně. Děti se zážitkovou formou učí vhodně komunikovat, soustředit se na svoje hranice, rozpoznat vadné vzorce chování, učí se, jak jim nepodlehnout apod. Cvičení cílí na posílení empatie v dětech a ukazuje se, že program pomáhá zlepšovat klima ve třídách,“ sděluje Bc. Julie Fric Krauskopfová, která působí ve škole jako sociální pedagog. „Jsem tu pro děti i jejich rodiče, když potřebují poradit, podpořit nebo najít řešení náročné situace. Jsem zároveň také lektorkou v programu – to je významný benefit, protože iniciuji směr a náplň lekce s ohledem na to, co se právě v kolektivu stalo, co je aktuální, co děti jako kolektiv trápí, zároveň z práce ve třídě vyplynou další témata, a já spolu s učiteli a dalšími členy sboru na ně navazuji konkrétní intervencí.“

Doporučila byste jiným školám, aby se do programu zapojily a proč?

Určitě ano! Přece každé škole jde o dobré klima, a to začíná a končí se vztahy dětí mezi sebou, k učitelům a dalším ve škole, a pokud právě program jako nástroj, jak vztahy podpořit, probudil zájem, ať neváhají kontaktovat Ostrov rodiny, z. s. na e-mail: ostrovrodiny@gmail.com

Dala bys rodičům nějaké doporučení nejen pro začátek školního roku stran zvládání stresu? 

Užívejte si každého okamžiku, který prožíváte sami se sebou, s dětmi a ve vztazích. Dospělý neznamená být pořád perfektní, naučme se dětem ukazovat, že na něco nestačíme. Můj tatínek mě naučil – než něco řekneš, dvakrát si to promysli. Slova zraňují a zanechávají v nás stopu, někdy do zralé dospělosti.

Já bych dnes dodala, že dospělý nese odpovědnost za to, co a jak říká. Někdy je mnohem lepší mlčet. Vnitřní zranění duše se léčí dlouho.  

Učím lidi, jak žít svůj život ve všech barvách a ve všech podobách, který nabízí. I já se to stále učím. S co nejmenším strachem, vědomě.

Pokud se dospělý ocitne na rozcestí, má oproti dítěti velkou výhodu, která je možná i nevýhodou, záleží na úhlu pohledu a postoje, a tou je, že rozhoduje, což je míra svobody, kterou dítě nemá. 

Moc bych si přála, abychom si my dospělí uvědomili, že opakem strachu není odvaha, ale důvěra. Teprve, když si důvěřujeme, můžeme získat odvahu. A tak našim dětem více důvěřujme, že mají všechny zdroje na překonání těžkostí.

Děkuji za Tvůj čas. 

Jitka Hrušková